Vanglácké gympl Žanka Blahoslavovýho má svoju tradicu. V sedumdesátách jařinách slóžil v neposlední řadě taky jako vodkládačka kantorskéch s nějakým škralópem a útočiště jungšálů, kerý v Brnisku z nějakéch důvodů do škol nevzali.
Tak sem tam v járu devatenáct kol sedmdesát sedm naklapal s brněnskó sajtnó taky. Bez nás by ročník mohli tutáč zamachlovat, páč nás tam bylo ze štatlu třiadvacet ze tří pětek.
Kantorský nás očividně neprožívali, hlásili, že sme frajírci z Brna a děláme si z jejich lontu čurinu. Což sice neměli recht, ale časem se sitace vyhrotila a my si jednó hókli, když lont, tak lont a začali sme se z borcama předhánět, gdo dohrne do bódy voháklé jako větší sociálka, aby tam zapadnul. Samosebó, byli mezi náma tací, co se šprajcovali a chodili voháklý normoš. Ale v každý sajtně se najde stávkokaz, nebo někdo, gdo háže bruncnu proti fukéřu.
Jeden kalósek, dokonca jezdil v hóznách po dódovi, s rádijovkó a knížky měl převázaný provazem, jak nezaměstnané z první republiky.
Já nosil vytahaný prodřený manšestráky, kostkovanó flanelovó košilu a zmijovku.
Ta micna - zmijovka – je z dnešního hlediska historické muzejní kósek. Kaufnul jsem ju před těžkéma jařinama ve štatlu a podstópil vo ňu mlatu se starejma dechama ve frontě, páč tenkrát to byla těžká podpultovka, sténě jako šneky důchodky. Zmija byla moje image na cestách do Vanglu (Menšíkova) každé den busem.
Zbytek v knize Trapasy v hantecu
