V jedný familce v Blajkecu lajvčil jedináček Žanek. Byl to hodné borec, ale v řepě měl těžkó pustevnu. Sice doštudoval dokonca šest tříd základky, ale vo nějakým učňáku nemohl bét vůbec žádné hantec.
Los vykocenos šmetynos hafo buzulukos
Starý mědvědi už byli dávno v duchně, ale mladé si nebyl štond sehnat žádnó haklbery fin. Byl taková móka, že ho nechceli ani jako kamelota cajtungu na roli nebo ve štatlu. Jeho verbální projev totiž nebyl žádná hitparáda. Dostal ze sebe tak jedno slovo za minutu, když vo tem před tem musel tak čtvrt hoďky fest špekulovat.
Jednó, když takhle Žanek zevloval po kéru, dostala mutra špicové nápad.
„Řeči só dneska potřeba ze všeho névíc a ty přitem negóměš pořádně ani rodné hantec. Tady máš nějaký love, a val do štatlu, přihlásit se na nějaké jazykové rychlokurs.“
Žanek doklapal na konečnó šmyrglu a hodil čekanku až to pojede. V tem se k němu došóral nějaké bezdomášovec a vaří:
„Kemo, nemáš plonkové flósek na šalinu, já su úplně švorc.“
Žanek mu mlčky podal jízdenku.
„Ty teho teda moc nenakecáš, nebo snad neumíš mluvit?“¨
„Ne.“
Borcovi hned došlo, že má před sebó konópka s íkvéčkem srovnatelným s venkovní teplotó a že by ho šlo pohodlně vobtáhnót vo nějaký love.
„Kdybys chcel, já bych tě meldovat naučil, dokonce i nějaké ten cizí hantec, třeba Španělsky,“ tahal Žanka za fuseklu povedené učitelské.“
Žanek mu vysvětlil, že právě jede do štatlu sehnat jazykové rychlokurs a že se mu to velice hodí.
„Tak jasná válka, když mě dneska budeš hajcovat chálku a glgačku, tak tě dovečera naučím Španělsky.“
Žanek vařil těžké radovanec, že tak dobře pořídil a nastópil se svým novodurovým učitelským do šmyrglu.
Jak valili kolem centrálky, nahrnul se do šaliny votevřenéma fenstrama nasládlé štynkec z právě fajrovanéch tuháčků.
„Tak dávé pozor, kemo,“ vařil učitelské. „Tady je kremačka a to se řekne španělsky Los tuháčos fajroš. Zvopakuj mi to.“
„Los tuháčos fajroš,“ horlivě zavařil Žanek.
Po chvilce vyhópli na Medláku u pivcu a do héblu jim břinknul betelné chmelové štynkec ze škopků.
„Sledovanec Žany, tady je Oltecké pivovar, to se řekne Los klohňos škopkos. Hoď mi to do ovarů a dem hned tady do Pivovarský na jedno.“
Po dvó hoďkách Žanek zalepil deset škopků a hopli na jedničku do Bastru. Na křižovatce u vysteca zgómli švestku. „Policajt se řekne Don debílijo,“ poučil kantorské svýho žáka. „Tajné je pak Don debílijo inkognito. A tajná švestka s dělnickým původem se hókne Don debílijo inkognito manuelo lopatéz.“
Cestó do Bastru Žanek mlel furt dokola naučený výrazy: „Los tuháčos fajroš, Los klohňos škopkos, Don debílijo, Don debílijo inkognito, Don debílijo inkognito manuelo lopatéz.“
Vylezli ze šmyrglu na přístavišti, šmrncli se kolem Sokeca a doklapali k Šulákovi. Tam hodili chálku, zalili několika plnotučnéma a učitelské hned, že si musijó spravit augle na nudáčovi. Hodili sicnu na nudapláži a gómali na láčový koc vylepený na dečmenech. Bohužel museli konstatovat, že borci tam vařili těžkó přesilofku.
„Tak Žany, todle se řekne španělsky Los vykocenos šmetynos hafo buzulukos. Fčil mě dé ještě dvě kila a můžeš mazat na kér a vopakovat si to.“
Žanek mu zalepil a spichal za staréma medvědama předvést, jak hantýruje Španělsky.
Votevřela mu mutra.
„To sem ráda, že už seš na kéru, tak jak bylo?“
„Los tuháčos fajroš,“ zavařil Žanek.
„Cože, asi mám v gébišu ovary?“
„Los klohňos škopkos!“
„Co to prosím tě hanykuješ, já to vůbec nekóřím?“
„Don debílijo, don debílijo inkognito,“ hlásil Žanek.
„Jéžiši, co to je! Já na to musím zavolat taty.“
„Don debílijo inkognito manuelo lopatéz!“ odtušil spokojeně Žanek
Mutra zděšeně vodběhla pro fotříka.
„Kde ses proboha celé den flákal?“ hókl na Žanka ze startu fotr ve futrech.
„Los vykocenos šmetynos hafo buzulukos!“
„No to je teda betelný! Dřív z něho málem nešel ani teplé luft a fčil totok. Mě z něho klepne a vodvezó mě na centrálku!“
„Los tuháčos fajroš,“ sóhlasil vřele Žanek.
„Ono nebude snad tak zle, chlácholila ho mutra. Dé si škopek, nebo rumunsko, vono to třeba do zétra vyšumí.“
„Los klohňos škopkos!“ radostné zahýkal jazykově vzdělané Žanek.
„Tak teď teho mám už ale dost,“ vařil tata. „Drž mě mutro, nebo ho něčím fláknu do štrycle, von zakuká a mě máznó do kameňa!“
„Don debílijo inkognito manuelo lopatéz!“ konstatoval Žanek španělsky.
V tem do předsíně dolítla mutra s kýblem studený vasrůfky a chrstla to na Žanka.
Ten vyvalil baterky a vaří:
„Jééé… tóóó… stúúúdíííí! Kóóóósáááá!“
Mladýmu se španělština v mžiku vykóřila z budky a starém mědvědům hned zhučel gryml z hercny.
A jestli nezakalili, tak vod tý doby Žanka ze svéch důchodů živijó na kéru dofčil.
